Ať už si lidé volí v demokratické společnosti prezidenta, vládu nebo nějaké ty níže postavené politiky, vybírají si obvykle podle toho, co jim z nějakého důvodu vyhovuje. Přičemž jde ale v takových volbách nejen o další osud kandidátů, ale i nás lidí, a proto bychom neměli volit jenom podle hezké tvářičky nebo podle planých vylhaných slibů, respektive jenom natruc těm, jež volit nechceme. Měli bychom si vybrat ty, kdo nám prospějí nyní i v časech budoucích.

Bylo tomu tak i v posledních parlamentních volbách. I zde jistě spousta lidí volila jenom natruc, i zde se jistě angažovalo i dost voličů, kteří dali výhradně na pozlátko. Ale výsledek se zdál být přece jenom nadějný. Zdálo se, že jsme si konečně zvolili někoho rozumnějšího než v předchozích dvou případech.

Většinu prostě získali politici, kteří přinejmenším v rámci toho, co se nabízelo na kandidátních listinách, nabízeli rozumnější ekonomickou politiku. Už to nebyli ti předchozí, kteří byli ochotni zruinovat zemi jenom proto, aby se zalíbili nesamostatné až skoro nesvéprávné části voličské základny. Byli to lidé, kteří přiznávali to, co věděl každý, kdo nebyl slepý. Že je státní rozpočet zruinovaný a musí se šetřit.

Rozumným voličům tak konečně svitla naděje, že vláda přestane zemi zadlužovat a snad se jí podaří i o něco zredukovat obří státní dluh. Vypadalo to, že už bude ruinování země minimálně po další volební období konec.

A nějaké to utahování opasků skutečně k nelibosti mnoha lidí nastalo. Došlo k tomu, k čemu mělo a muselo dojít. Ale přesto si musí každý soudný člověk i nadále pokládat otázku: „Kdy nás přestanou zadlužovat?“ Protože i nová, prý moudřejší vláda dělá další a další dluhy. Ne takové jako předchozí vlády, ale přesto šílené.

A tak si utahujeme opasky, ale i nadále bez vidiny šťastnějších zítřků. Bez aspoň trochy světla na konci pomyslného tunelu.